Můj příběh

Už jako malá jsem byla hodně zvídavá. Milovala jsem přírodu, nejvíc koně a psy. Koňskou hlavu jsem malovala všude, kde se dalo, a psy jsem venčila několika sousedům z paneláku. Říkali mi „psí máma“. Domů jsem nosila opuštěná zvířata, ta, která někdy potřebovala, ale někdy nepotřebovala zachránit. 🙂

Chtěla jsem rozumět tomu, co se kolem mě děje. Pamatuju si, jak jsem dokázala pozorovat mraveniště a ten jejich zajímavý „neřád“ ve velkém řádu. Každý mravenec věděl, co má dělat, a i když to vypadalo chaoticky, vytvářeli dohromady jeden celek.

Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela nad tím, jak to máme i my lidi.

Jsme tu každý sám za sebe, nebo také vytváříme dohromady něco většího?

Život v dospívání mě učil různými způsoby, nejčastěji asi přes vztahy. Nejvíc mě naučil můj složitý vztah s mamkou. Byla období lehká, i ta méně příjemná. Dlouhé roky jsem hledala odpovědi na různé otázky, ale také způsoby, jak se cítit líp. Hledala jsem skrze druhé vlastně sebe.

Přirozeně jsem se dostávala ke kurzům, výcvikům a různým pohledům na člověka a život. Bavilo mě poznávat nové lidi. Poslouchat jejich zkušenosti. Dívat se na svět z jiných úhlů.

Pro mě to nebyly jen kurzy. Byly to takové dílky do mozaiky, jak lépe rozumět sobě a tomu, co se kolem mě děje.

A jak život plynul, nacházela jsem postupně odpovědi na otázky…

• Proč se před některými lidmi bojíme říct svůj názor?
• Proč máme potřebu zachraňovat druhé?
• Proč nás některá setkání úplně vyčerpávají?
• Proč se některé situace pořád opakují?

Až s velkým odstupem času jsem v nich začala vidět souvislosti.

Najednou jsem po tolika letech už nebyla sociální pracovnice. Nějakou dobu jsem vlastně nevěděla, kdo jsem. Začala jsem se znovu skládat do „já“, ale bez všech rolí.

Učila jsem se pouštět kontrolu nad tím, co se mnou bude, a důvěřovat, že se postupně ukáže, co dál. Učila jsem se naslouchat sobě, tentokrát ale jinak. Vnímat tělo, pracovat s ním a se všemi svými strachy a obavami, které lezly jak „myši z děr“.

V tomhle období jsem se učila zpomalit a cíleně nespěchat. Víc vnímat, co dělám teď, a nebýt myšlenkami pořád v minulosti nebo v budoucnosti.

Nejtěžší na tom všem vlastně nebylo skončit v práci, jak jsem si na začátku myslela. Mnohem těžší bylo ustát si svoje myšlenky a všechny vnitřní hlasy, které se ozývaly a předkládaly mi, že tohle nebo tamto je hrozba, nebezpečí.

Zůstat bez práce? To se nedělá. Nejsi hodnotná…

Ale podařilo se.

A právě tady se začalo otevírat něco nového.

Otevřela se mi práce s energií skrze dlaně a hlas. Říkám tomu Dar. Tohle nebylo v plánu. Tohle jsem se nikde nenaučila. Nemám na to žádný papír ani certifikát.

Tenhle dar prostě přišel.

A já jsem postupně začala vnímat, co se děje, když necháme tělo pracovat jinak, než jsme zvyklí.

Začala jsem si všímat, co se s lidmi děje, když přijdou s hlavou plnou myšlenek. Postupně se začnou vracet do těla, tělo povoluje a něco, co dlouho drželo, se začne uvolňovat. Je zajímavé sledovat, jak se pak mění i to, jak člověk vnímá sám sebe.

A čím víc jsem toho viděla, tím víc si uvědomuji, že některé věci prostě nestačí jen pochopit. Můžeme toho o sobě vědět opravdu hodně, ale dokud se něco nepohne i v těle, nemusí se v našem životě změnit vůbec nic.

Najednou jsem začala vidět, že to všechno spolu nějak souvisí. To, co jsem za ty roky poznala při práci s lidmi, co jsem sama zažila, co jsem se naučila a co jsem postupně začala vnímat u lidí i u sebe.

Pořád ráda vnímám souvislosti. Ráda čtu mezi řádky. Jsem ještě více citlivá vůči věcem, které okem nevidíme.

Ale taky vnímám, že každý máme svoji cestu poznání. Neříkám lidem, jak mají žít. Mnohem víc mě zajímá člověk, co přede mnou právě sedí, s čím přichází, co vnímá, co se děje právě teď v jeho těle. A co se může změnit, když tělo zažije pocit bezpečí a dovolí si pustit.

I svůj vlastní příběh jsem už mnohokrát vyprávěla. A dnes už vím, že vzpomínky ani naše interpretace nemusí být vždycky úplně přesné. Člověk si o sobě během života vytvoří určitý příběh. Něčemu uvěří, něco si vysvětlí po svém a časem to začne brát jako fakt.

Hlava toho umí hodně. Umí si věci poskládat, vysvětlit, ale také překroutit.

Proto je pro mě dnes tak důležitá zkušenost těla. To, co skutečně cítíme a prožíváme. Nejen příběh, který si o sobě vyprávíme.

Věřím, že naše těla jsou neuvěřitelně moudrá. Že v nich toho je mnohem víc, než si někdy dokážeme uvědomit.

A že někdy už nepotřebujeme další vysvětlení. Potřebujeme se zastavit a začít vnímat to, co už v sobě dávno máme.

A když začneme pozornost častěji obracet k sobě než k ostatním, možná zjistíme, že nemusíme pořád něco měnit, vylepšovat nebo zachraňovat. Že můžeme svůj život jednoduše vnímat víc v klidu.

Pořád mě zajímá, jak věci souvisí. Co je tam, kam nevidíme. Baví mě to objevování, odhalování a ta moje zvídavost.

Ano, moje zvídavost mě dovedla přesně tam, kde jsem dnes.

A jsem vděčná za to, že jsem taková, jaká jsem.